Cyklistika je krásný a komplexní sport, jezdíme ve městech, po silnicích a stejně tak v lesích. Možná trošku tajemným a obávaným místem je pak ale velodrom. Místo, kde se jezdí na kole extrémně rychle a na prapodivných kolech bez brzd. Ještě k tomu v klopení.
Pojďme si v následujících několika odstavcích ukázat, že dráhová cyklistika má nejen krásnou historii, ale i současnost. A hlavně, že to není žádný středověký tajemný hrad, ale hlavně místo kde skutečně platí, že cyklistika je jen jedna a je otevřená pro každého.
Nejdříve ve zkratce, co to vlastně velodrom je. Je to klopený ovál, který má dvě strmější zatáčky. Dříve byla populární délka od 500 do 400 m, časem se přešlo na délku 333,3 m. Dnes je pak dráhová cyklistika spíše halovým sportem a délka drah se zkrátila na dnešních nejčastějších 250m. Venkovní dráhy jsou pak většinou z betonu, vnitřní pak většinou z dřevěných parket.
Dráhové kolo skutečně nemá žádné brzdy, takže chybějící přehazovačka už pak nikoho ani nezarazí. Přitom právě obávaná absence brzd dělá z dráhové cyklistiky možná až paradoxně nejbezpečnější formu cyklistiky. Jízda na velodromu je historicky spojená pro mnoho lidí zejména se závoděním, ale s rozvojem “cyklistiky pro všechny” se velodrom stal místem nejen pro profesionální cyklisty, ale i pro amatéry. A amatérský cyklista, který si chce jen v klidu kroužit, vyvětrat hlavu od běžných starostí, tak ten skutečně nepotřebuje aby někdo brzdil. Představte si, jak bezpečně by se jezdilo autem po dálnicích, kdyby všichni mohli brzdit pouze motorem. Obdobně tomu je i na dráze, kde je právě nemožnost prudkého brždění vlastně garantem bezpečnosti.
Dráhové kolo je osekané “až na kost”, zůstalo tam skutečně jen to nejdůležitější. Klopení vás drží samo o sobě díky odstředivé síle, takže jezdec jede vlastně prakticky stále rovně. Zpočátku je to trochu nezvyk, ale na malých dráhových kolech se naučí jezdit i děti v pěti letech. Nikdo jim totiž neřekl, že jim má to klopení vadit. Přehazovat tedy nelze, brzdit také ne. Pokud na dráze jede někdo další, jede vždy stejným směrem a v zásadě podobnou rychlostí. Všechny externality jako jsou auta, kanály, obrubníky, stromy či větve – nic z toho dráhař vnímat nemusí. Soustředit se proto může čistě na sebe a svůj výkon a rychlost. I ty malé děti to neskutečně baví!
Právě toto je důvodem, proč se čistě rychlostní tréninky jezdí právě na velodromu. Stejně tak, proč velká většina nejlepších cyklistů má nějakou zkušenost s dráhovou cyklistikou v dětských letech. Krom výkonu a rychlosti totiž právě chybějící přehazovačka zdůrazňuje jednu velmi důležitou složku techniky jízdy na kole. Technikou jízdy se dnes často myslí díky popularitě MTB třeba schopnost přejíždět složité pasáže či přímo překážky, nicméně jednou ze složek techniky je samotná technika šlapání.
Což je možná největší benefit, kterého využívají cyklisté trénující na dráhových kolech. Díky pevnému převodu a nemožnosti přestat šlapat se každý dráhař naučí velmi dobře “kruhovému” šlapání, které je efektivní. Díky možnosti soustředit se výhradně právě na výkona techniku šlapání se také naučí sedět na kole velmi uvolněně a přesto se na něm nehýbat. Je to pohybová dovednost jako každá jiná, takže právě proto jsem zmiňoval ty dětské kategorie. Stejně jako se potřebujete naučit v dětství házet míčem či plavat, cyklista který seděl na dráhovém kole bude umět již celý život velmi dobře šlapat na kole.
Na dráze se tedy nejen závodí, ale hlavně trénuje. Ať už jde o intenzivní trénink, který lze provádět nejlépe právě na uzavřeném okruhu, tak i čistě amatérské kroužení s cílem zlepšení třeba právě techniky šlapání či jen uvolnění se sportováním po náročném dni v práci.
Kam se za dráhovou cyklistikou vydat? Nejbližší velké závody, tedy zařazené do kalendáře mezinárodní federace UCI, jsou GP Framar (Praha) a hned následuje 500+1 kolo v Brně. Startovní dny jsou je víkend od 10.5 v PRaze a následně v Brně od 14.5. Oba velodromy patří do kategorie zmíněných betonových drah, první má 333,3 a druhý 400m. Na obou velodromech existují hodiny pro veřejnost i kurzy dráhové cyklistiky, masovější akcí je pak festival Open House (18.5. Praha Třebešín), kde si lze bezplatně zapůjčit speciální kolo a vše si zdarma vyzkoušet.
V našich končinách bohužel nemáme halu, která by odpovídala požadavkům na pořádání světových akcí, takže za halovou dráhovou cyklistikou musíte do zahraničí. Šestidenní závody v Berlíně patří k zážitkům, který by si žádný fanoušek cyklistiky neměl nechat ujít. Pořadatelé se zaměřují na divácký zážitek, takže hezky míchají různé disciplíny od sprinterských po vytrvalostní závody. Každopádně zážitek je to zcela srovnatelný s návštěvou TdF, za mě možná i výrazně silnější. Jste totiž nejen na sportovní akci ale vlastně i na koncertu a lidská energie je zde ohromná.
Velkým snem je výstavba haly a 250m dlouhého vnitřního dřevěného oválu. Snad se toho domácí dráhová cyklistika jednou dočká, vždyť největší stavitel drah po celém světě, Petr Junek by dráhu rád postavil i u nás. Zatím se ale musíme spokojit s betonovým povrchem, který je ale třeba na třebešínském velodromu v Praze nově zrekonstruovaný a dráha tak patří ke světové špičce svou kvalitou. Ostatní dráhy u nás, tedy již zmíněné Brno ale i Plzeň a Prostějov zatím na větší rekonstrukce povrchu čekají. Možná se usměje štěstí na Břeclav a Petr Junek uskuteční svůj největší sen tam. Jako emigrant postavil část zatáčky velodromu, jakýsi ukázkový projekt, u sebe doma v Kanadě. Tím snem je velodrom s hliníkovým povrchem a právě Břeclav má být průkopníkem právě tohoto zcela unikátního povrchu.
Zatím se u nás ale musíme spokojit s betonovými drahami a tak je ale s příchodem jara možná výzva, zlepšit svoje cyklistické dovednosti. Ať už v rámci kurzů dráhové cyklistiky či individuálních lekcí, ale i různých teambuildingových akcí, které se na velodromech dají pořádat. Ti nejlepší cyklisté v minulosti vždy trénovali i závodili na dráze a není důvod si to tak nevyzkoušet.
Jezdit na kole bez brzd a v ještě k tomu v klopení je totiž neskutečný zážitek.
