53x11: Klasiky u nás žádné nejsou. Tak je vytvoříme

Koncept závodního i vyjížďkového pojetí akce zaujal už loni na Ještědu při premiérovém silničářském počinu, za nímž stojí sportovně marketingová agentura Raul známá především díky organizaci lyžařské Jizerské 50. A ta letos přichází s dalšími dvěma – květnovou ouverturou Road Classics 2024 ve vinařské oblasti moravské Pálavy a v srpnu na krušnohorském Klínovci, když finále obstará v září opět ikonický vrchol nad Libercem. Duchovní otec projektu Road Classics Jan Hejda, který svůj gravel bike nejraději prohání v brdských lesích, přiblížil celkový koncept, který se zdaleka netýká jen závodění na kole. 

Od lyží a běžeckých bot (seriál Běhej lesy) jste se vrhli na kola. Proč zrovna silniční?
koS cyklistikou jsme začali koketovat zhruba před dvěma, třemi lety. Neměli jsme ji nijak přesně uchopenou a zprvu nevěděli, jestli půjde o MTB, gravel nebo silnici. Ta z toho nakonec vyšla shodou okolností. Přemýšleli jsme totiž o organizaci jedné velké akce s mezinárodním přesahem, profesionálního závodu. Ale došli jsme k tomu, že to nebude ta správná cesta. Museli bychom se totiž držet jasně daných not a výsledek bychom pravděpodobně viděli v mnohem delším horizontu, než byla realizace vlastního projektu. Řekli jsme si tedy, pojďme to udělat po svém. Velké akce musejí pořád hledat určitý balanc, kompromis, ale Road Classics podobně jako Běhej lesy máme plně ve svých rukou a záleží jen na nápadech a rozhodnutích tvůrců. I realizace je díky tomu rychlejší a pružnější. Z našich analýz a průzkumů vykrystalizovalo, že by to měla být silniční cyklistika, a po necelém roce intenzivních příprav se zrodil Road Classics. Odpovídá to trendu, který sledujeme již několik let, boomu silniční cyklistiky i s odkazem na podobné akce v zahraničí.

Ty u nás dosud chyběly, přitom jak se ukázalo, poptávka nechybí. Hned v prvním roce jste vyčerpali účastnickou kapacitu. Čím to?
U nás jsou tyhle akce dosud hodně orientované na závodníky a výkonnostní cyklisty. Takový ten pravověrný hobík zůstával neoslovený. I proto jsme se rozhodli jít cestou dvou formátů – závodu a švihu, kde si na své přijdou obě skupiny cyklistů. My vnímáme náš event v širším pohledu. Silniční cyklistika má v sobě sílu, příběh a velký přesah do dalších oblastí nad rámec sportu. Je spojena s gastronomií, módou, designem, architekturou, historií, uměním. A to nabízí spoustu možností, jak takovou akci zatraktivnit. Jde o širokou nadstavbu, další rozměr a s tím máme do budoucna velké plány. Není to jen o tom, že si zazávodím, dostanu medaili a odjedu domů. Chceme nabídnout silniční cyklistiku jako balík zábavy po celý rok, nejen v rámci samotných závodů.

Jaká akce vám byla inspirací?
Určitě například italská Eroica. To je značka, která není o výkonu, i když ten tam samozřejmě nechybí, ale primárně o myšlence, filozofii. O dobrém jídle, víně, setkávání lidí. Účastníci tam vyrážejí na celý týden a je to takový cyklistický festival. Ucházet se o licenci na uspořádání Eroiky bylo také ve hře, ale opět převládl ten fakt, že bychom se museli omezovat a dělat kompromisy. Ačkoli na druhou stranu by to zase garantovalo nemalý přísun zahraničních jezdců, na němž my budeme pracovat mnoho let. Ale jednorázovka typu Eroiky by stejně nedávala smysl v kontextu více závodů po republice, což byl náš cíl.

Přitažlivý příběh silniční cyklistiky i další oblasti, jež se na ni nabalují, to vše má logiku. Patří k ní ale také jeden velký problém na rozdíl od běžek, horských kol nebo třeba gravel biků. Totiž že se odehrává na silnicích s automobilovým provozem. A to bývá velká překážka při jednáních s úřady. Neodradilo vás to?
Na rovinu, nenašel se snad nikdo, za nímž jsme přišli s nápadem, že budeme pořádat silniční závod za uzavřeného provozu, aby na to nereagoval stejně: Že jsme se úplně zbláznili. My jsme si ale věřili. Věděli jsme, že umíme postavit velmi silný organizační tým v čele s Luborem Tesařem, máme velké zkušenosti s nadnárodními akcemi a cyklistka pro nás byla svým způsobem lákavou výzvou. Z reakcí, a to jak od závodníků, tak municipalit, máme v zásadě jen pozitivní feedback, co se organizačního zajištění a bezpečnosti týče. To je pro nás obrovské zadostiučinění a ocenění naší celoroční práce. Zároveň je to velký závazek do dalších let. Letos už jde o tři různá místa a jednání probíhají kontinuálně již od loňského léta.

Jak probíhají?
Je to mnohdy věc přístupu lidí nebo dotčených subjektů, co jsou na druhé straně. Snažíme se jim to co nejvíc vysvětlit a podložit relevantními argumenty, aby bylo od začátku jasné, že to umíme, organizačně zvládneme a že naším cílem není zavřít vesnici na celý den. Že to děláme citlivě s ohledem na prostupnost toho místa a že chceme život v obci omezit co nejméně. A že také přinášíme doprovodný program, zábavu. Po zkušenosti z Road Classics Ještěd už víme, že jsou obce, co ocenily, že se tam něco dělo. Docela jsme byli překvapení, jak byla zpětná vazba pozitivní, případně neutrální a v zásadě nijak negativní, což je na první rok skvělý výsledek a dobrý základ do budoucna.

Přesto, když jste coby architekt projektu vybíral ikonická místa, narazil jste někde, že to nepůjde?
Našly by se určitě i další vhodné lokality, ale nedopadlo to tam. Ovšem ne z logistických důvodů nebo nějakého odmítavého stanoviska úřadů. Spíš kvůli tomu, že se tam již konají podobné akce. Třeba by splňovala kritéria pro pojem monument, ale nechceme být druhá nebo třetí akce na kole, která by se tam konala, a taky by to vůči těm stávajícím nebylo fér. Narážím třeba na Jeseníky. Ale máme pořád kam sáhnout. Právě Pálava nám přišla jako protiklad těm náročnějším horským lokalitám, zato nabízí přidanou hodnotu v podobě vinic a krásného prostředí. Uvažovali jsme tam jít i víc do gravelu, což by se nabízelo, ale nakonec jsme se rozhodli zůstat kolem Valtic a Lednice, takže čistě na silnici.

Ačkoli vazba na Toskánsko je čitelná, moravské Strade Bianche tedy ne?
Zatím. Ale je to v šuplíku. Výzva různorodého povrchu jako odkaz na klasiky nám přijde zajímavá viz panelový sektor na Ještědu. Jinde mají dlažební kostky, my zase panely, na něž někteří vzpomínají v dobrém, jiní v horším. Do budoucna bychom mohli zabrousit i do gravelu. Buď jedním samostatným závodem nebo třeba alternativní trasou s šotolinovými úseky. Může to být zpestření. Podobně jako formát večerního kritéria či silničního hobby etapáku. Ten u nás chybí úplně a víme, že poptávka by byla.

Od začátku jste uvažovali o seriálu více závodů?
Ano. A to i z praktických důvodů s ohledem na ekonomiku celého projektu, což je v případě jednorázové akce značný hendikep. Ale především jsme chtěli, aby byl projekt co nejpestřejší. Aby se každý závod, monument, jak jim říkáme, přestože jsou menší než ty opravdové, nicméně odehrávají se na cyklisticky ikonických místech, něčím odlišoval. V tom vidíme přitažlivost a předpokládáme, že si to zájemci budou chtít objet celé nebo vyzkoušet v průběhu let.

Těch opravdových Monumentů je pět. Na kolika se chcete zastavit vy?
To si vyhodnotíme až po letošním roce. Už jen skok z jednoho na tři není malý. Trend rozšiřování je jasný, ale nemáme u nás tak velký trh a nechceme ho přehltit, takže se budeme rozhodovat na základě dat. Pro nás to ale od začátku nebylo jenom o závodech, ale především o komunitním efektu, aby se cyklisté potkávali v průběhu celého roku ať už osobně nebo virtuálně a výhledově třeba i na veletrhu se zaměřením na silniční cyklistiku zase v nějaké prémiové podobě.

Myšlenka social hubu, jakéhosi uzlu silničářské komunity, je u nás zatím dosti neuchopitelná. Pokud se vám to podaří, půjde o průlom.
To si uvědomujeme, a to je také důvod, proč tu zatím nic podobného nefunguje. Jistý optimismus nám však nalil do žil závod na Ještědu. Třetina jeho účastníků jela svůj úplně první organizovaný závod v životě. Měli jsme na startu 20 % žen, což je dvojnásobek průměru, a i celková atmosféra byla odlišná, než když přijedete na jiné závody. Trefili jsme skupinu cyklistů, co s masovými akcemi začínají, ženy, co se bojí jinde závodit s chlapy, nebo party, co si jdou jednoduše kolo užít. Tenhle odlišný pohled byl naším cílem, a proto jsme šli do formátu dvou alternativ, tedy pojmout účast jako závod, nebo švih. K našemu překvapení byl poměr skoro jedna ku jedné. Na tom se dá stavět. Bylo to vidět i na pelotonu. Uvolněná atmosféra, ne vyloženě testosteronová, která je společným jmenovatelem běžných závodů, což ve své podstatě není špatně, jenom my jsme se rozhodli oslovit jinak smýšlející skupinu cyklistů. A pro ně připravujeme nadstavbu, platformu, na níž se budou potkávat. Mělo by to být místo, kam přijde člověk, co má silniční cyklistiku rád a chce se něco dozvědět. Není to prvoplánové konzumování informací, hltání titulků, chceme jít víc do hloubky. Třeba v oblasti edukace, jak se připravit na závod, jak servisovat kolo, jak jezdit bezpečně. Spadá sem i magazín, kde najdou zajímavosti s přesahem do umění. A také akce, kde se potkají fyzicky, vyjížďky, společné sledování velkých událostí a podobně. Prostě budovat komunitu lidí, co mají zájem a ocení to. Vnímáme její dosavadní roztříštěnost. Některé skupinky silničářů se spontánně tvoří kolem prodejen, cyklistických kaváren, bývalých týmů i jinde. Propojit je do jedné velké komunity Road Classics je naše velká ambice.

Laťku jste si v prvním ročníku nastavili hodně vysoko.
Píšou nám to i účastníci. Že jsme si na další roky zavařili. Je to závazek. Závod na Ještědu jsme měli dimenzovaný na 500 lidí a při sedmi stech přihlášených jsme museli registraci uzavřít. Propustnost tratí nás na některých místech nepustí obecně dál než na 1500 cyklistů a ani nás to neláká. Spíš chceme vytvořit exkluzivní produkt s omezeným přístupem než dělat vyloženě masovku. I proto bych chtěl potenciální zájemce upozornit, ať letos neváhají. 

Odkazujete se na monumenty, klasiky, ale ty historické u nás po zániku Praha-Karlovy Vary-Praha vlastně žádné nejsou a tím logicky neexistují ani jejich hobby verze.
Proto je musíme nejdříve vytvořit. Přitom se můžeme opřít o obrovskou tradici silniční cyklistiky u nás. Na to, kolik a s jakou vášní se jí věnuje lidí, si zaslouží rozhodně víc.