Z pelotonu: Na Ještěd po dvou měsících na silničce? Žádný problém!

Atmosféra na Road Classics předčila podle Tomáše i tu na amatérském Strade Bianche. Popovídali jsme si o tom, co ho motivovalo přihlásit se na monument na Ještědu tak brzy po prvním setkáním se silničkou. Prozradil i své tipy, jak začít se silniční cyklistikou od nuly a přidal doporučení na parádní švih na Vysočině.

Tomáši, jak jste se dostal k silniční cyklistice?
Moje cesta na silnici byla klikatá a vezmu to od lesa. Jako náctiletý kluk jsem strávil hodně času na horském kole, protože tehdy to byl jediný způsob, jak se někam dostat. Byl to pro mě prostředek k osobní volnosti, k nějaké svobodě. Když nemáte řidičák, buď chodíte pěšky nebo jezdíte na kole. Takže jsem tehdy na kole ujel hodně kilometrů. No a potom samozřejmě nějaká práce, rodina a tak dále. Méně času a na kolo najednou nebylo tolik prostoru.

Nyní mám švagra Ondru a ten má takovej dar, že vždycky nadchne lidi kolem sebe pro nějakou hodně zajímavou věc. On už jezdil na silničce hodně dlouho a loni koncem léta mě nadchnul pro silniční cyklistiku. Koupil jsem si svoje první silniční kolo, obyčejné hliníkové a hned jsem vyjel. To byla moje cesta, jak jsem se dostal na silničku, protože do té doby jsem na ní nikdy v životě neseděl. Samozřejmě jsem věděl z televize, jak to vypadá, ale vlastně nikdy jsem netušil, jak je to fajn, jak je to zároveň strašná dřina a tvrdý sport, který vám nic neodpustí.

Najednou mi to i úplně neuvěřitelně rozšířilo obzor. Jak člověk začne jezdit, tak najede za den 90 kilometrů, cítí se fajn a je to najednou skvělý pocit. Poznávám nová místa a tohle mě na tom nesmírně baví.

Už jste tedy zmínil to první silniční kolo, které bylo hliníkové. Můžete ho více popsat? Jak se vám na něm ze začátku jezdilo?
Když jsem poprvé na tu silničku sedl, jel jsem strašně pomalu, protože to byl pro mě nezvyklý pocit. Ten horák je stabilní, velký, těžký kolo, se kterým můžete dělat psí kusy a ono jede pořád rovně. Tady jsem měl najednou pocit, že trošku hnu s řidítkami a už někam zatáčím. Poprvé jsem jel s obyčejnýma botama, abych se někde neopřel do škarpy. Ale začal jsem si na to kolo zvykat. Samozřejmě první jízda s tretrami skončila na boku. Dneska už mám trochu lepší kolo, ale tehdy posloužilo dobře. Mám ho do teď na trenažéru a slouží skvěle.

Teď máte již karbonovou silničku. Poznáváte rozdíly?
Jo, ten rozdíl je opravdu obrovský. Já jsem to nečekal, myslel jsem si, že přechod z horáka na silniční kolo bude velký, a to samozřejmě byl. Ale čekal jsem, že rozdíl mezi tím hliníkem a karbonem třeba nebude ani takový. A opravdu je to velký rozdíl. Pamatuju si ten pocit, když jsem jel do kopečku, šlápl jsem do toho a myslel jsem, že mi to kolo ujede pod zadkem, jak bylo svižný a rychlý. Samozřejmě je to rozdílný i komponentami. Předtím jsem měl normálně mechanickou sadu, teď mám elektronickou, což je zase úplně jiný svět.

Pak se najednou objevil Ještěd a sen se splnil

Přesuňme se přímo na Road Classics. Monument Ještěd byl váš úplně první závod na silničce. Co byla vaše motivace se přihlásit po tak krátké době na silničce?
To byla nějaká shoda okolností, která mě tam vlastně přivedla. Věděl jsem, že švagr Road Classics pojede, a že to má rád. Pamatuju si ten den, kdy jsem mu říkal, jestli si myslí, že to je hodně blbý nápad, kdybych se přihlásil taky. Tenkrát jsem měl najeto strašně málo. Šli jsme se spolu trochu projet a on vyhodnotil, že mi to docela jede. Pak řekl pojeď, to bude zábava. A já jsem do toho šel pouze s tím, že chci stihnout dojet před limitem, protože pro mě to byla velká neznámá. V životě jsem předtím 120 km neujel. Mým cílem bylo pouze dojet a to jsem si splnil, což bylo teda úplně úžasný.

Přitvrdil jste v tréninku, jakmile jste se rozhodl, že teda Ještěd pojedete?
Samozřejmě jsem na to reagoval, protože jsem si říkal, že si sám sobě nemůžu způsobit ostudu. Asi teprve týden před Ještědem jsem zjistil, co to je ta kadence a jaký se mají optimálně šlapat otáčky. To mi určitě taky pomohlo k tomu, že jsem do cíle dojel.

Jaké pocity jste zažíval před samotným startem?
Samozřejmě nervozita hrála roli, protože pro mě to byl velký otazník. Ten pocit, když se vlastně těšíte a zároveň nevíte, jak to dopadne. Taková směs adrenalinu s natěšením. Ale atmosféra byla úžasná, a to mi určitě taky pomohlo. Nejvíce mi pomohli fanoušci, kteří mě vyburcovali k výkonu.

Cítil jste změnu, když jste jel na Ještědu poprvé ve větším balíku? Šlo to lépe?
To bylo neuvěřitelný! Opravdu mě překvapilo, jak to pomáhá. Samozřejmě jsem se snažil, ale většina skupinek mi stejně nakonec ujela, a tak jsem velkou část závodu jel sám. Zlomový bod pro mě byl, když jsem na třetí občerstvovačce potkal švagra. V tu chvíli se mi rozzářil svět. Já jsem pochopil, že nejsem poslední a nakonec jsme to dojeli kousek od sebe.

A co dojmy po zdolání Ještědu?
To byla euforie. Pamatuju si, jak už jsem slyšel z reproduktorů hlasy a hudbu a už jsem si říkal, že finiš musí být za každou zatáčkou. Pak se najednou objevil tunel a ten Ještěd tam byl! Já jsem k němu dojel a v tu chvíli jsem si říkal, že jsem si splnil úkol a sen. A bylo to úžasný.

Když se kouknete zpětně na ty dva měsíce před Ještědem – je něco, co byste udělal jinak v přípravě?
Asi vlastně ne, protože já jsem tehdy neměl moc na výběr. Neměl jsem tolik času, takže si myslím, že jsem udělal, co se dalo. Ve výsledku to stačilo na to, abych dojel.

Road Classics nabízí lepší atmosféru než Strade Bianche

Absolvoval jste i jiné amatérské závody?
Když jsem dojel na Ještěd, tak jsem pochopil, že to je něco, co mě nesmírně baví, naplňuje a chci v tom pokračovat dál. Takže jsme zase se švagrem začali řešit, co absolvovat dál. Našli jsme amatérskou verzi Strade Bianche. Pořídil jsem si na zimu trenažer, abych natrénoval. Strade jsem si nakonec užil, aniž bych se úplně totálně zničil, což mě potěšilo. Ale zároveň musím říct, že na Road Classics je nesrovnatelně lepší atmosféra. Je tam víc diváků a líp fandí.

Letos plánujete jet všechny monumenty Road Classics?
Určitě, stoprocentně, pokud mi to zdraví dovolí. Letos se moc těším na Pálavu, protože Jižní Moravu mám opravdu rád. Chci jet i zbývající dva monumenty. Road Classics se mi moc líbí. Jednak organizací, atmosférou a tím, jak lidi jedou pospolu.

Plánujete dlouhé trasy? Když jste minulý rok zdolal Ještěd, tak už vás nic nezastaví.
Přesně tak!

Podíváme se teď na profíky. Kdo z vyšších pater cyklistiky vás inspiruje?
Fandím (Mateji) Mohoričovi, protože mi přijde jako takový skromný fajn kluk. Asi mám tendenci vždycky trochu vnitřně přát někomu, komu se až tak nedaří. Samozřejmě ten svět cyklistiky je strašně přísný v tom, že na bedně můžou stát tři lidi a ostatní jakoby skoro ani nedojeli.

Kolik času strávíte na kole vy? Jak často jezdíte?
Snažím se využít každou volnou chvíli. Hodinově si myslím, že to bude dávat kolem 6 hodin za týden. Průměrně najíždím 120 až 150 km týdně, což mi vyhovuje. Většinou víc o víkendu, když přeje počasí. Přes všední dny spíš jen na chvíli po práci.

Prozradil jste, že pocházíte od Havlíčkova Brodu. Máte na Vysočině nějakou oblíbenou trasu, kterou byste doporučil ostatním?
Mám a můžu doporučit. Pojedete od Havlíčkova Brodu směrem na obec, která se jmenuje Lučice. Tam je takový krásný, hodně prudký a hodně krátký pavé stoupání, kde si užijete chvíli kostky. A z obce Lučice se vydáte směrem přes Tis a Sázavku do Leštiny u Světlé nad Sázavou. Z Leštiny se můžete vydat ještě dál a pak zjistíte, že už nejste na Vysočině a všude kolem vás je najednou placka a kopečky zmizely.

Tohle je trasa, kde rád jezdím, protože je tam minimální provoz a docela dobrý povrch. Tady na Vysočině najít kilometr rovné silnice, to se těžko hledá. Na druhou stranu je to fajn, zase je to rozmanitý a jsou to většinou krátký kopečky.

Další cíl? Milan-Sanremo

Co byste poradil někomu, kdo nemá žádné zkušenosti se silničkou, má pochybnosti, ale přesto by chtěl začít. Prozradíte nám nějaké tipy, jak odbourat strach?
Určitě. Najděte si někoho ve svém okolí, kdo na silničce už jezdí a domluvte se, že pojedete spolu. Klidně si to kolo od někoho nejdřív jenom půjčte. Vemte si obyčejné boty, nejezděte hned s tretrami. V klidu si to osahejte, najezděte pár kilometrů. To si myslím, že je ta vstupní brána. Netlačit hned na pilu, ale vzít to postupně s někým, kdo vám trochu poradí.

Zároveň bych řekl, že to není vlastně žádná raketová věda. Jestli jste někdy seděli na horáku, nebo na jiným kole, tak prostě tohle je taky jenom kolo. Možná se chová trochu citlivěji, ale na druhou stranu vám umožní jet mnohem delší trasu a rychleji. Připojte se k nějaké skupince. Ale hlavně se nebojte, že jim nebudete stačit, protože nejsme profíci –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nejezdíme kvůli umístění, ale jezdíme kvůli sobě, protože nás to baví. Takže nějaký stres o tom, jestli nebudu nikoho brzdit, bych úplně hodil za hlavu. Vůbec to není potřeba.

Máte nějaký cyklistický sen?
Přemýšlel jsem, že bych chtěl jet amatérskou verzi Milán-Sanremo, těch 300 kilometrů, což je hodně. Láká mě to, ale ještě to není určitě aktuální. Zatím jen výhled do budoucna.

Zní to jako fajn plán! Věříme, že se vám bude líbit i letošní Road Classics Pálava, která je právě v “toskánském stylu”.
Koukal jsem, že mě čekají strade sektory. Na to se těším!