Jak vypadal váš aktivní život, než přišly zdravotní trable?
Jako dítě jsem nikdy nesportovala, byla jsem spíše zaměřena na zpěv a umění. V 15 letech se mi stal na lyžích první úraz, na půl roku jsem ochrnula. Poznala jsem manžela, který byl závodní lyžař a ten mě dostal ke sportu více, udělala jsem si trenérské kurzy a trénovala děti v lyžování. Mým první závodem byl lékařský triatlon, jelikož jsem zdravotní sestřička. V partě kamarádů jsme pak hrávali volejbal, squash a tenis. V té chvíli mě ale ještě závodění tolik nebavilo.
Jak se tedy z aktivní ženy najednou stala pacientka odkázaná na hole?
Ve čtyřiceti se mi zničehonic zkroutila noha a přestala jsem chodit. K tomu jsem měla syndrom kaudy, což znamená, že si nemůžete dojít ani na záchod, takže mě hned operovali. První operace se nepovedla a po týdnu jsem musela jít znovu. Noha se nezlepšovala a lékaři mi řekli, že už nebudu nikdy chodit, aspoň ne dobře. Skončila jsem na plném invalidním důchodu a s holemi. Kamarádka mi poradila, že na kole se budu přesouvat rychleji než pěšky. Začala jsem tak jezdit na kole a hole měla přivázané k němu.
Vyrovnat se s prvotním verdiktem od lékařů, že už nebudete nikdy chodit, muselo být velmi obtížné. Kde jste hledala motivaci na sobě neustále pracovat?
Jako první jsem manželovi v nemocnici řekla, že raději vyskočím z okna, než takhle žít. On mi na to řekl, že bych musela nejdříve vyjít do posledního patra a to nedám. Tím mě rozesmál a vlastně povzbudil. V těchto těžkých chvílích mě ohromně podržel a nikdy mu to nezapomenu. Podporuje mě dodnes. Přála bych si, aby se ke mně na kolo někdy přidal a vyjeli jsme si spolu.
Léčba sice stojí hodně peněz, ale dávám si pozor, aby fyzioterapie a podobné služby byly opravdu kvalitní.
Jak jste se po takových obtížích dostala k závodění?
Kamarádka nás přihlásila na Houštecký cyklomaraton, bylo to 26 km. Skončila jsem 7. ze 120 žen. Tak jsem se další rok přihlásila už na dlouhou trať a závodění mě začalo bavit. Objížděla jsem různé závody v okolí a umísťovala se i na bedně. Začala jsem jezdit za tým LAWI Stars, kde doteď jezdím.
Co jste od prvního závodu očekávala?
Startovaly jsme ze zadu, protože jsem se bála, kdybych náhodou musela slézt. Hole jsem měla přidělané i během závodu na kole. Najednou jsem ale začala všechny předjíždět. V cíli jsem měla skvělý pocit, předemnou už byly jen mladé holky a to mě nakoplo.
Dá se říct, že z kola z coby „dopravního prostředku“ při zranění se stala skutečná vášeň.
Kolo mi opravdu pomáhá. Když mě bolí záda a sednu na něj, tak mi přijde, že to rozjezdím.
Letos na jaře vám na kole nedalo přednost auto a musela jste na další operaci. Kde i přes veškeré překážky, které se vám staví do cesty, stále hledáte motivaci?
Nikdy mě nenapadlo, že bych to vzdala, já mám posunutý práh bolesti. Dokud to půjde, tak budu jezdit. Po operaci jsem začala hned využívat trenažer.
Mojí motivací je to, že bych chtěla jezdit na kole co nejdéle a dokázat, že to je o nastavení v hlavě. Občas se musí překonat bolest, ale věřím, že to jde i v pokročilém věku.
Máte v plánu letos ještě závodit?
Chtěla bych v zvládnout Ještěd a v plánu mám i Author Cup a pár dalších závodů. Uvidím, jak to půjde. Měla jsem zaplacených hodně závodů, ale kvůli nehodě to nešlo. Teď trénuji po čtyřměsíční pauze teprve měsíc.
Stanovila jste si nějaké cíle, které byste si chtěla v cyklistice splnit?
Určitě objet hodně závodů a také vybojovat nějaké to vítězství.
Je něco, co vás cyklistika naučila a jaké máte poselství pro ostatní klasiky?
Hlavně ať se nevzdávají a bojují, co to jde. Zároveň se všechno nemusí jezdit naplno a občas je fajn si jen tak vyjet a kochat se krajinou. Také ať jezdí opatrně a vozí helmu. Cyklista bez helmy pro mě není cyklista. Mně zachránila život.
