Tomáš Slavík se k focení dostal díky závodění na horských kolech v mládežnických letech. Po dojezdu vlastního závodu vyměnil kolo za fotoaparát a začal fotit starší kamarády. Cyklistika a focení se mu v životě neustále prolínají a patří k jeho největším vášním.
Než sis poprvé sednul na motorku a chystal se v září 2023 fotit premiéru Road Classics Ještěd, vzal sis kinedryl?
Na motorce jsem jako fotograf jel i dřív, ale rozhodně ne takhle dlouho. Jsem zvyklý fotit spíš z jedoucího auta, ale na motorce je člověk přece jen flexibilnější. Často se traduje, že se jezdí zády ve směru jízdy, ale ve skutečnosti sedím normálně popředu a jen se otáčím o 180 stupňů.
Důležité je sladit se s řidičem a znát těžiště. Nejvíc se mi osvědčilo, když je řidič bývalý cyklista – je hodně znát, jak se umí pohybovat v pelotonu, a mám v něj mnohem větší důvěru.
Kinedryl jsem si připravil, ale už si nejsem jistý, jestli jsem si ho nakonec vzal. Minimálně se mnou jel v batohu.
Vzpomeneš si na propršenou Pálavu 2024 aka Rain Classics? Byly to nejnáročnější podmínky, v jakých jsi kdy fotil?
Pálavu si samozřejmě pamatuju dodnes. Byla to velká zkouška vybavení i mojí přípravy. Voda se za jízdy na motorce dostane všude a nejvíc jsem bojoval s tím, jak udržet alespoň optiku v relativním suchu.
Udělal jsem si rozvrh, jak závod budu přibližně fotit. Vzhledem k tomu, že přišlo několik bouřek a všechny moje plány byly doslova spláchnuté do údolí, musel jsem improvizovat. Emocí ale bylo spousta, takže bylo co fotit a fotograficky to patří k mým oblíbeným akcím.
Jste domluveni dopředu s ostatními fotografy, kdo co zachytí?
Ano, máme dopředu rozdělené, kdo bude co fotit. Moje strategie je taková, že ze začátku jedu s první skupinou a snažím se zachytit čelo závodu i potenciální vítěze. Postupně se pak propadám závodním polem, abych zachytil i tu „uvolněnější“ atmosféru pelotonu.
Projíždíš trasu ještě před závodem nebo si vybíráš vhodná místa k focení až za “jízdy”?
První Road Classics na Ještědu jsem měl projeté dopředu. Když ale jdu obecně do nové trasy, projedu si autem nebo na kole aspoň zásadnější části. Vždycky si to celé proklikám na mapě – hledám výhledy, architektonické prvky a další zajímavosti, které můžu na trati potkat.
Kolik fotografií celkem pořídíš během jednoho monumentu? Kolik jich máš ještě před protříděním?
Většinou mezi 2 000–4 000 fotek za den. Počítají se do toho i série, třeba 4 snímky za sekundu, takže to množství rychle naroste. Výsledkem je pak výběr zhruba 150–300 fotek.
Jaké neobvyklé místo jsi musel během monumentů navštívit, aby vznikla perfektní fotka?
Já pořád někde klečím, ležím nebo šplhám. Velmi často se vracím úplně špinavý nebo mokrý. Na Ještědu jsem lezl na skály, během klínoveckého monumentu jsem fotil třeba ze starého vetešnictví. A navštívil jsem také mnoho střech. Je zajímavé, kam všude mě fotografie za ty roky dostala.
Které Road Classics se ti fotí obzvlášť dobře?
Za mě je nejlepší Ještěd. Končí se tam pozdě odpoledne v září, takže světlo je už relativně nízko. Jelikož je to poslední závod sezony, navíc s brutálním stoupáním, emoce na cílové pásce doslova tečou. Vysílač a okolí tomu všemu dávají správnou architektonickou kulisu.
Jaká byla tvá osobní cesta k focení?
Když mi bylo asi třináct, jezdil jsem závodně na kole, převážně cross country a horská kola. Po dojezdu vlastního závodu jsem vzal do ruky foťák a šel fotit starší kamarády, kteří jeli o kategorii výš. V tu chvíli jsem zjistil, že mě focení baví a mám pro to vlohy.
Následně jsem studoval fotografii na střední i vysoké škole. Od cyklistiky jsem se na chvíli vzdálil a začal se zaměřovat na focení designu a architektury, které dnes tvoří největší část mé práce.
Ke kolu jsem se vrátil skrz bikepacking. Projel jsem například Jižní Ameriku, Island, Maroko nebo Gruzii. Časem jsem začal fotit i pro cyklistické značky.
Jak bys popsal svůj fotografický styl? Čím se odlišuješ?
Často slýchám, že z mých fotek je cítit čistota a atmosféra, že lidé vnímají určitou jemnost a zároveň prostor. S tím se dokážu ztotožnit.
Jaká jsou specifika sportovního focení?
Je to hlavně o emocích a momentech, které vznikají během závodu. U sportu jsem schopný jít do extrémnějších poloh - používám hodně široký objektiv, nebo naopak výrazně delší časy. Hraju si s neostrostí i dynamikou.
Člověk se musí velmi rychle rozhodovat, předvídat a trefit správný moment během jednotek sekund.
Je někdo nebo něco, co tě inspiruje při focení sportu?
Mám tři fotografy, kteří mě v poslední době baví. Jered Gruber, který fotí závody World Tour, dokáže přinést kompozičně hodně odvážné fotky. Pak mě baví Steven Shelesky, který se zaměřuje na ultra závody, a taky německý fotograf Lukas Piel, známý kreativnějším přístupem v kampaních.
Fotil si sám někdy profi cyklistický závod?
Nikdy jsem v profi pelotonu nefotil a vlastně jsem to zatím ani nevyhledával. Baví mě fotit s profíkama, ale spíš v pomalejším tempu, třeba reklamní nebo lifestyle focení.
Co považuješ za svůj dosavadní největší kariérní úspěch? Na jaké fotografie jsi opravdu pyšný?
Já mám vždycky radost, když svoje fotky vidím v printu. V tu chvíli to přestane být jen digitální věc někde na disku. Hodně mě bavilo první promo focení pro Road Classics, byla tam skvělá energie, dobré počasí a vznikly z toho fotky, které celý seriál odstartovaly.
Hodně si vážím i focení pro Posedla. Je to pro mě ideální spolupráce v tom, že mám volnou ruku a cítím možnost zkoušet nové přístupy. A když pak vidíš, že ty fotky fungují dlouhodobě v kampaních, na webu i venku ve světě, tak to je pro mě asi největší definice úspěchu.
