Sport pomohl Kubovi Křenkovi kompletně změnit životní styl. Při své premiéře na Road Classics si při pádu částečně amputoval prst, přesto dokázal zůstat nad věcí.
Sportuješ od mala? Jak ses dostal k silniční cyklistice?
Jako dítě jsem začínal na horském kole, jelikož jsem kluk z vesnice a ta silniční cyklistika u nás na Valašsku moc rozšířená nebyla.
Na začátku roku 2022 jsem vážil 170 kilo, takže jsem byl opravdu hodně velký člověk, když to řeknu slušně. Začal jsem se hýbat a hubnout a ke konci roku jsem měl skoro o 80 kilo méně. Pořídil jsem si gravel, ale stejně jsem s ním většinou jezdil po cestě, takže jsem si řekl, že si radši koupím silničku z druhé ruky. A takhle to nějak začalo.
To je tedy velká proměna! Jak se ti podařilo tak hodně zhubnout?
Hlavní změnu jsem udělal v jídelníčku. Jak se říká, špatnou dietu nepřecvičíš. Potom mi pomohlo právě to kolo, plavání a procházky, protože jak jsem byl těžký, běhání v té době nepřipadalo v úvahu. To bych si úplně odepsal klouby.
Teď už jsem do toho začal i běhat, rád bych totiž letos zvládl Half Ironmana v Hradci Králové. To je takový jeden z letošních cílů, společně s Road Classics na Ještědu.
Byl nějaký konkrétní moment, kdy sis uvědomil, že se sebou musíš něco dělat? Co tě tehdy nejvíc motivovalo ke změně?
Myslím, že jsem si jídlem kompenzoval nějaký vnitřní smutek a stres. Sport u mě v té době nehrál zásadní roli, spíše jsem hrál počítačové hry. Několik měsíců jsem měl sny o sebevraždě a v tu chvíli jsem si uvědomil, že asi něco není v pořádku, když se mi o takových věcech zdá. Díky terapiím jsem se začal posouvat a uvědomil jsem si, že se musím naučit mít rád sám sebe.
Jaký byl tvůj první závod na silničce?
Svůj první závod jsem jel na Masarykově okruhu v Brně. Pak mě oslovilo právě Road Classics, protože to vypadalo jako hezký event, takže jsem to chtěl zkusit a takhle můj závod na Pálavě (2024) dopadl…
Co se stalo?
Chytl jsem se nějaké skupinky, pak začalo hodně pršet a přišel pád. Bylo to ve sjezdu z Klentnice do Mikulova, kde byla vyplavená hlína z polí. Ta díra byla dobře označená, ale v té vodě a bordelu jsem si jí vůbec nevšiml. Lekl jsem se, upustil jsem řídítka a strčil prst mezi vidlici a špice, čímž jsem si ho částečně amputoval. Zůstal mi v tu chvíli viset jen na kůži, co je z vnitřní strany.
Říkám tomu takové “štěstí v neštěstí”, jelikož ten pád byl asi v rychlosti 60 km/h. Takže jsem rád, že to odnesl ve finále “jen” ten prst. Doktoři mi ho nakonec zachránili a mám ho sešitý.
Jak dlouho trvalo uzdravování? Kdy si znovu usednul na kolo?
Operace byla v neděli a v pondělí mě pustili domů a hned jsem usedl doma na kolo. Ze srandy samozřejmě. Poslal jsem rodičům fotku, abych je trochu podráždil. Doopravdy jsem na trenažéru seděl po týdnu a na normálním kole venku asi po 2-3 týdnech. Musel jsem si dávat pozor, ze začátku to bylo těžké a chvíli mi trvalo si zvyknout, jak s tím prstem řadit a brzdit.
Hybnost prstu není stále stoprocentní, ale zvládám to už celkem bez problému. V zimě mění barvy podle teploty, je to takový můj teplotní senzor. Ze sjezdů a jízdě v dešti mám ale pořád velký respekt.
Jezdíš na kole sám, nebo jsi součástí větší party?
Hodně jezdím se Cycle Community z Brna. Celkem aktivně se tam angažuji, vytvářím trasy na společné vyjížďky a snažíme se nadchnout co nejvíce lidí do cyklistiky.
V minulém roce si plánoval ještě monumenty na Klínovci i Ještědu, ale nakonec to ani do třetice nevyšlo. Co bylo příčinou?
To byla moje druhá nehoda ve skupince. Jeli jsme ve dvojičkách po cyklostezce, kluk vedle mě trefil větší kámen a poslal to přímo pode mě. Takže jsem opět spadnul a měl poměrně velkou krevní sraženinu na boku. Na operaci jsem nakonec nemusel, ale věděl jsem, že na kolo nějakou dobu nesednu. Tím pádem jsem se nemohl zúčastnit monumentu na Klínovci. Kvůli povodním a přesunu data na Ještědu jsem musel vynechat i třetí závod.
Letos to konečně vyšlo! Jak se ti líbilo “tvoje první úspěšné” Road Classics na Pálavě?
Ze začátku to bylo lehce chaotické, jak byli všichni závodníci nervózní. Jel jsem švih s kamarádkou, dělal jsem ji takového domestika. Pak přišel déšť - klasicky “Rain Classics”, jak si z toho dělám srandu. Ale dobrá nálada mě nepřešla. Poháněla mě totiž myšlenka na koblížky a kafe. Na poslední občerstvovačce jsme se zastavili na delší dobu a užívali jsme si to. Udělalo se teplo a bylo to moc hezký. Pálavská trasa včetně strade úseků se mi moc líbila. Nejlepší na tom byla ta atmosféra a potěšili mě fanoušci podél trati.
Plánuješ tento rok ještě nějaký monument?
Pojedeme společně s kamarády ze Cycle Community na Ještěd.
Kdo je tvůj cyklistický vzor?
Tadeje Pogačara a Mathieu van der Poela považuju za takové sympaťáky. Jsou podle mě vtipní a mají charakter. Naopak po setkání s Jasperem Philipsenem netoužím.
Napadne tě nějaký sen, co by sis chtěl splnit v cyklistice?
Plánujeme dovolenou v Itálii a Slovinsku, kde se chystáme i do okolí rodného města právě Tadeje. Pak bych si rád projel nejslavnější místa/trasy Tour a Gira. A asi trošku masochisticky i Paris-Roubaix.
Dalším takovým snem je trochu více ohleduplnosti ze strany řidičů. Kolikrát mi připadá, že nás předjíždějí jak kdyby náš, jejich a život lidí jedoucích v protisměru neměl žádnou cenu.
U Aleše a Libora žádná karbonová kola s elektronickým řazením nenajdete. Dohromady vlastní přes třicet historických kousků, na kterých objíždí akce v Česku i zahraničí. Svým úsměvem dokazují, že i na úplně obyčejné technice se dá zažít spousta legrace.
Pokud chcete podat v závodě co nejlepší výkon a netoužíte po tom, aby vám v něm takzvaně došlo, je potřeba se zamyslet nad správným výživovým plánem.