Tomáš Březina: Ať to má grády!

Tomáš je známý především svými neotřelými hláškami a nakažlivým entuziasmem. Jak říká Tomáš, nejdůležitější je si to užít! 

Představ si situaci, že finišuješ Road Classics a máš 300 m do cíle, ale jsi už úplně vyšťavený. Co bys chtěl ty v roli závodníka slyšet v této situaci od speakera?
Já bych chtěl hlavně něco slyšet, právě toho speakera, aby tam byl. Považuju za základ, aby se v cíli dostalo nějaké podpory. Myslím, že je to určitě fajn v každým závodu slyšet, když někdo člověka popožene. Já bych ocenil, kdyby ze mě vyždímal to, co tam ještě zůstalo a odvedl mě od nějakých špatných myšlenek.

Aby ses do posledních metrů ještě zmáčknul a měl nějakou podporu.
Přesně tak, vyhecovat!

Teď se přesuneme k tvému komentování cyklistiky. Jak ses k tomu dostal a co bylo tvé úplně první komentování?
Měl jsem hlavně strašný štěstí. V podstatě to asi bylo o tom, že jsem něco tvořil na Instagramu a tam jsem komentoval závody, co běžely v televizi. Sám pro sebe jsem si je glosoval a nahrával na storiečka a tak nějak si mě pak s tím lidi spojovali. A potom se našli ti odvážlivci, kteří mě pozvali na svůj závod. Ten první byl pro mě srdcový, protože se odehrával v městečku hned vedle mého bydliště. Byl to cyklokros, takový malý závod, ale vím, že jsem si to dost užil. Samozřejmě jsem se ale bál, protože jsem nevěděl, jaký to bude naživo. Je to něco jiného, když člověk natáčí sám, a pak najednou stojí před lidmi. Prvních pár závodů jsem byl nervózní, ale to se naštěstí pak změnilo.

Když jsi nakousl nervozitu… Teď, když jezdíš po velkých závodech, už nebýváš nervózní?
To má dvě strany. Na jednu stranu, internet si může myslet, že jsem strašně extrovertní, ale ve finále si nemyslím, že jsem takový extrovert, za jakého mě lidi mohou považovat. Na začátku, než probourám tu hranici, určitě bývám nervózní pořád, ale pak se rozjedu, už to neřeším a prostě to tam sázím.

Nářečí a jedna velká improvizace

Stalo se ti někdy, že tím, jak mluvíš ve své hantýrce, ti někdo nerozuměl a přišel se zeptat, co to slovo znamenalo?
Určitě mi někdo někdy nerozuměl, akorát za mnou nikdo zatím nepřišel a neřekl mi to. Spíš si možná v duchu řekli, co je to za blázna, ale to se ke mně už nedostalo.

Ta tvoje mluva je tedy hanáčtina?
Asi tam jsou prvky nějaké hanáčtiny. Tím, že pocházím z Olomouce, jsem něco nasál. Nemluvím tak 24/7, ale nějakým způsobem je mi to blízký a vyrostl jsem v tom. Takový komolení slov a hanáčtina – to je můj znak.

Takže je to součást tvé “image”, že mluvíš tímto způsobem?
De facto jo, už i na Instagramu jsem to tak lámal. Mluvím, jak mi pusa narostla a jak mi to je blízký.

Existuje nějaká tvá hláška, kterou si pamatuješ a myslíš si, že ji už nepřekonáš?
Já jsem toho řekl tolik, že to strašně rychle zapomenu. A tak se mi spíš stává, že za mnou po závodě přijdou lidi s tím, co jsem jim řekl, ale já už si to nepamatuju. Člověk za ten den vidí spoustu lidí a má tolik interakcí, že to není schopen vše pojmout.

Kde bereš inspiraci na ty tvoje hlášky? Je nějaký speaker, co tě inspiruje?
Nemám žádnou inspiraci. Mně se vždycky líbilo u přenosů třeba v angličtině a italštině, že ten komentář není chabej a že to má grády. Takže k tomu přistupuju tak, aby to bylo energický a aby to lidem dodalo motor a nakoplo je to.

Čili fráze si nepřipravuješ dopředu a říkáš, co tě zrovna napadne.
Jo, to je vždycky jedna velká improvizace. U těch závodů to ani moc nejde si něco připravovat, protože vývoj je nepředvídatelný.

Cesta k cyklistice

Jak ses dostal k silniční cyklistice?
Táta jezdil vždycky na kole a bral mě s sebou. Ale když jsem byl malej, kolo mě moc nebavilo, spíš jsem ho neměl rád. Radši jsem jezdil na skateboardu a snowboardu a byl součástí úplně jiných komunit. Byla to asi spíš náhoda, jelikož jsem se ocitl ve fázi, kdy jsem svému tělu chtěl něco dát. Viděl jsem billboard na cyklistický závody kousek od Olomouce a tak jsem si řekl, že bych to mohl zkusit. A pak už jsem se v tom našel a celého mě to polapilo a pořídil jsem si další kola.

Kolikrát týdně v sezóně tedy vyrazíš na kolo?
Já jezdím na kole skoro každý den. Do práce, z práce a pak se jedu ještě většinou projet i po práci.

A co ty a běžkování? Patří v zimě k tvé přípravě? Všimli jsme si, že jsi absolvoval i Jizerskou 50.
Určitě! K běžkování jsem si vybudoval čím dál tím větší lásku. Když jsou podmínky, běžkuju. Je to pro mě dobrá změna od cyklistiky, abych naboural stereotyp.

Když se vrátíme ke komentování, máš v této oblasti nějaký sen? Jeden už se ti splnil v podobě setkání s “kofolamanem” Rickem (steward z flanderských klasik) loni na Czech Tour.
To byl borec, ze kterého jsem nevědomě vytvořil takovou personu. A pak mi kluci organizátoři z Czech Tour splnili ten sen a spojili se nám cesty a já jsem se s ním mohl potkat. To byl určitě hezký milník.

Co se týče závodů, cíle a sny jsem neměl. Spíš jsem si říkal, co se má stát, to se stane. Ve finále na těch největších v rámci Česka jsem se ukázal. Byl jsem na Czech Tour, Závodu míru. Jediné, co mě napadá, tak že bych se rád objevil jako spolukomentátor v přenose Tour de France v televizi. Tam ale nevím, jestli se brány otevřou.

Nikdy neříkej nikdy.
Přesně tak, já netlačím na pilu.

Když se na to podíváme opačně - existuje něco, co bys nechtěl komentovat a odmítl?
Asi nemám přímo závod, který ne. Spíš je to o časových možnostech. Jsem rád, že jsem tam, kde to funguje a s lidmi okolo se znám. Není potřeba za každou cenu být všude. Radši jsem čerstvej a nevymluvenej. Preferuju kvalitu před kvantitou. Jsem ale rád, že mám takový šance a příležitosti.

Stalo se ti někdy, že za tebou po finiši závodník přišel a poděkoval za podporu?
Na Road Classics určitě jo! Ve finiši za mnou přišlo víc lidí. To je na tom to nejlepší. Člověk ví, že to co dělá, lidem opravdu pomůže. Je to pro mě taková odměna.

Jeho příspěvky na Instagramu sdíleli i závodníci z World Tour 

A co ty a Instagram? Máš slušnou základnu sledujících. Plánuješ příspěvky dopředu nebo přidáváš co tě zrovna napadne?
Ze začátku, což už je asi nějakých 8 let, tak nábojů bylo víc. V té době to bylo takový neokoukaný, podobné stránky moc neexistovaly a nápadů bylo hodně. Takže frekvence byla prvních pár let větší. Ale nic neplánuju, je to spíš nahodilý. Když mě něco napadne. tak to udělám. Nerad tlačím věci na sílu. Dělám to proto, že mě to baví.

A když děláš grafiku, jak dlouho ti to zabere?
Razím to, že to nesmí trvat dlouho. Když mám nápad, tak ho zrealizuju a je to otázka třeba deseti minut. Čím rychleji, tím líp.

Vybavuješ si reakci od nějakého profíka? Lajk, který tě opravdu potěšil?
Jo, byly to velký jména, viděl jsem, že se to sdílelo, ať už to byl World Tour nebo bajková scéna. Vybaví se mi teď třeba Elia Viviani.

Na závěr se podíváme přímo na Road Classics. Který z monumentů by sis chtěl zajet nejradši? Jsi spíše sprinter/klasikář/vrchař?
To bych vařil z toho, v jaké formě bych aktuálně byl. Vrchař už nějakou dobu nejsem a asi jsem ani nikdy nebyl. Kdybych se někam měl zařadit, tak asi klasikář. Zatím jsem byl na Pálavě a na Ještědu. Myslím, že by mi teď seděl víc ten monument na Pálavě, který jsem nedávno projížděl v rámci reconu trasy. Přišlo mi to více klasikářské a stoupání byla pozvolnější, což by mi teď víc vyhovovalo.

Galerie aktuality